2. Můj tajný veřejný deník: Mocha Dick

Vlak jel ráno zázrakem načas, zbývala mi necelá hodinka času. Paráda - zas jednou jsem se nemusela bezhlavě řítit, ale jen tak si volným krokem povlávat známou trasou pozorujíc přitom podstatu existence rozloženou po lavičkách kolem. Ještě jsem stihla koupit Kájovi v nákupáku plavky, protože ráno nemohl najít žádné suché a tvářil se hodně nešťastně. „Měl jsem ještě náhradní a víš, jak lpím na věcech,“ odpověděl, když jsem nechápala proč do vody potřebuje plavky suché. Smířila jsem se už dávno s tím, že zdaleka všechno chápat nemusím a řekla bych, že poměr toho, čemu rozumím a čemu ne, se s věkem otáčí směrem k nevědomosti. A je to osvobozující!

 

Velrybář mi mimo jiné vyprávěl o Mocha Dickovi, bílém vorvaňovi, který doopravdy vědomě kdysi terorizoval rybáře a stal se předobrazem Bílé velryby z Melvillova románu. Fakt. Vygůglením zjistíte, že nekecám. A taky už vím, že když jsem se před několika lety na otevřeném moři bála skočit z lodi mezi hejno delfínů, kteří k nám zvědavě připluli, bála jsem se zbytečně. Delfíni jsou altruisté a já jsem na sebe hrdá, že jsem překonala strach a nenechala si kvůli němu ujít jeden z mých nejkrásnějších životních zážitků.

 

Odpoledne jsem se potkala s mentorkou, která radí se vztahy. Už léta mě dost baví: odvahou i přímou povahou, osobitostí a samozřejmou lehkostí, s níž plní své sny. A má superorgasmické schopnosti, protože ho u ní vyvolává třeba určitý typ hudby v nějaké atmosféře, zatímco já v tomhle směru patřím k tuctovkám. Prý ale nemám, co závidět, protože s onou přecitlivělostí a vnímavostí se musí pracovat, jinak může život spíš znepříjemnit. Nemohu posoudit, no, ale možná jsem teď díky ní i blíže k pochopení termínu „orgasmický porod“, který na mě občas vyskočí v éteru.

 

Na rozdíl od orgasmu, který máme odlišně, jsou si naši otcové dost podobní. Nejde o ně s jejich nemocemi dost dobře pečovat, protože navzdory slábnoucím kognitivním funkcím trvají na tom, že si svůj život řídí zásadně po svém, což je zhusta v rozporu se zdravým rozumem. Obě se učíme nechávat věcem volný průběh, a protože jsme přezodpovědné, je to těžší, než se o táty postarat jako o malé děti. Ze střetů představ pak plynou konflikty, čímž se dostávám k tomu, že z původně skvělého dne se stala noční můra právě po návštěvě mého devadesátiletého staříka. Hádka přesně o tom, proč ho hlídám, pořád volám (nebere celé dny telefon) - a přitom právě panují tropická vedra – vymýšlím, jak mu společně s jeho vnoučaty zajistit nákupy a pití, což v jeho očích znamená, že z něj dělám nesvéprávného a ještě ke všemu před „celým příbuzenstvem“. Starat se i nestarat je obojí špatně. Dobře je být poslušnou dcerou bez vlastní vůle. 

 

Cestou na vlak mi tekly slzy. Sebelítost a vztek dohromady, obojí mi jde dost dobře. Tak ještě mě Kája zachránil a došli jsme si spolu večer na pivko.