Máma se zabila a Patrik už nebude vypadat jako jelen
Markéta pro Superbaba.cz, pátek 7. ledna 2022 16:36
Máma umřela. Nečekaně. Marcela se na několik dní zabrala do modelování její sochy, vybavovala si z paměti rysy jejího obličeje, jak si je při posledním obědě vryla do paměti. A když jí po několika dnech volala, máma nebrala telefon.
Když ho nezvedala ani večer, ani druhý den, rozjela se za ní domů a našla ji mrtvou v posteli. Nehýbala se, nedýchala, ale sochu nepřipomínala ani náhodou. Nebyl to vůbec hezký pohled. Navíc na nočním stolku ležel dopis s výčtem potíží, neduhů a léků, takže koroner nabyl dojmu, že se o život připravila dobrovolně. Marcela musela čekat, až byt ohledá policie a vyloučí cizí zavinění, ale sama si myslela, že spíš než sebevražda, zabil mámu infarkt. Jenže pitva prokázala, že se vážně předávkovala léky. Byl to šok.
"Já ji vůbec neznala!" konstatovala Marcela, když to, co se stalo, vylíčila doma Patrikovi. "Nevěřila bych, že má v sobě tolik odvahy a odhodlání, ale také smutku a málo respektu k životu. Je to moje chyba, měla jsem s ní víc být, věnovat se jí," vyčítala si nahlas. Patrik ji poněkud neobratně objal. Tak, že se ozvala zase ta levá lopatka. Mírně zabolela, zpod kůže z ní na milimetry vykouklo oříškově zbarvené malé pírko a zeptalo se: "Co kdyby ses ještě vrátila k práci na její soše?" Marcelu napadlo přidělat mámě trnovu korunu a jedno polámané křídlo.
Patrik si nakonec proměnu v jelena rozmyslel. Zlákalo ho totiž voňavé, na kostky nakrájené kuřecí maso, které Marcela přichystala Řece k večeři. Chtěl ochutnat a nakonec psovi všechno snědl, takže se jeho tělo po pár hodinách rozhodlo, že kašle na sudokopytníky. Patrik s ním souhlasil. "Marcela má jen mě, potřebuje parťáka, který by jí s životem pomohl a ne jelena." shodli se. Večer se jeho tělo Marcele nabídlo v posteli. "K volnému použití," usmála se hlava a Marcela i Řeka se vděčně schoulily v jeho náručí.
Do rána se Patrikovy parůžky o něco zmenšily. V noci vytrhl Marcele pírko ze zad, a to se chvíli tiše vznášelo po místnosti, než se usadilo na zlomeném křídle sochy Marceliny mámy. Všechno bylo správně. Když se sochařka probudila, lopatka už nebolela. Řeka tiše seděla vedle postele a čekala na snídani, jen místo psího pohledu koukala na Marcelu lidskýma očima. Možná nebyla vždycky psem, napadlo sochařku. "Možná nebyla vždycky pes," řekla Patrikovi, "možná se vrátil ztracený Vilém," vzpomněla si na dalšího svého hliněného souputníka.
Lidi, sochy, zvířata, věci se měnili v čase. Banalita přítomnosti byla jen zdánlivá, jejich schopnosti naskakovaly s přibývajícími zkušenostmi. Některé byly až nadpřirozené. Například Patrik už napořád uslyší les, pomyslela si Marcela. Možná i jelení čich mu zůstane. Sama si uvědomovala, že ji odmala lákaly výšky, ať už lezla po stromech nebo po horách, volný prostor, čistý vzduch, snad bývala létajícím opeřencem. A co její máma? Zkusila nastínit své úvahy Patrikovi, který se jen shovívavě usmíval. Nepřemýšlel, ale vyhříval se jako kočka v pruhu slunečních paprsků, které oknem pronikaly až k němu do postele.