Milá Báro, zamyslela jsem se. Snad to nezabolí i Tebe :-)

Kam že se poděli supertátové? Tos mi tedy nasadila brouka do hlavy. Všimla sis, jak se za uplynulých sto let proměnila žena? Vyrazila do práce, přestala se schovávat za manžela, má názor a řekne ho nejen kamarádce či za dveřmi domova, už nerozhoduje jen o tom, co bude k večeři, ale řídí významné firmy nebo dokonce státy. Přitom z původních povinností jí NIC neubylo.

Podle psychologů od ní totiž muž už po staletí více méně pudově očekává: navařeno, uklizeno, obdiv, sex, kdy se mu zachce a ještě že ho nebude obtěžovat zbytečnostmi. A jen díky technice, která nás osvobodila od valchy i dřezů s nádobím, už jsme dávno nevymřely vyčerpáním. A můžeme být rády, že moderní chlap shovívavě skousne, že nebudeme všechny ty "své" domácí povinnosti dělat samy. Očekává však, že "si" práci zorganizujeme, aby byla.

A jak se za těch sto let změnil chlap? Dřív se očekávalo, že opraví chalupu, zabezpečí rodinu. Dneska sedíme v paneláku a dřívější samozřejmosti, za něž jsme mu z vděčnosti a rády uvařily, uklidily, nastavily a pochválily, bereme spíš jako bonus. Něco, na co se automaticky spoléhat nedá. Řekla bych, že muži ztratili svou autoritu, která vyplývala z jejich společenských výhod a svůj piedestal, kam k nim budeme s láskou vzhlížet, znovu hledají.

Přitom obvykle odborníky na prvním místě jmenovaný OBDIV je něco, na co fungují líp než motor formule. A teď, jakoby v nádrži docházel benzín. Jenomže narozdíl od auta, které podléhá snad jen korozi, mužovo ego se v depresích krčí u kotníků. Nevyzná se v tom spletitém kontextu proměnných. Je příliš složité najít jednoznačné racionální řešení. A tak muž obvykle buď křičí a autoritu a obdiv si zpět marně vydupává silou, anebo mlčí, čímž potíže vytěsňuje a ignoruje.

A promiň, že tak zdlouhavě, ale teď už se dostávám k těm dětem a supertátům, kteří vymizeli. Připadá mi, že manžel a otec už s rozvodem ztratí naději na obdiv první rodiny. Nádrž nadobro vyschne a než aby zachránil, co se ještě dá, raději se dočista odstřihne. Z jednoho piedestalu byl sesazen a usiluje jinde o jiný, utěšujíc sám sebe, že napne-li všechny síly tam, nádrž zvaná sebevědomí se znovu naplní. Nebude přece popojíždět od jedné pumpy ke druhé a u každé cmrndat do nádrže, když může v klidu plnou tankovat u té, kde mají zatím zásob na rozdávání.

Taky jsem měla kamaráda, který se po rozvodu totálně na deset let odstřihl od své dcery, než k ní zase, když dospěla, našel cestu. Mezitím párkrát kompletně změnil svůj život a pokaždé se stoprocentním nasazením. "Staré" zahodil, minulost přestala existovat, ať už to byla práce, příbuzní nebo přátelé. Vrhl se po hlavě do nového života, pro který zahořel.

Co však dnešním mužům vyčítat? Jsem ráda, pokud jsou spokojení. Ať myslí na sebe, protože nám imponují sebevědomí, vyrovnaní a schopní chlapi. Ty s radostí obdivujeme. Jsou-li šťastní i bez svých dětí? Můžu si říkat, že je to jejich škoda, nechápat to, ale na druhé straně mi tím dávají zajímavou lekci o svobodě. Jsou prostě tací, a není jich málo, kteří na svých dětech nelpí tolik jako my. Kéž by aspoň některým ta svoboda umožnila vymyslet pro lidstvo něco převratného.

Uff, to je teda zamyšlení! Baruš, dočetla jsi? ;-)

P.S.: Tvůj dopis je tady.