Moje postel je primadona. Někdy je na mě naštvaná
Markéta pro Superbaba.cz, úterý 1. ledna 2013 21:39
Naštvala se na mě vlastní postel, moje nejlepší kamarádka. Že prý není žádná multi ani poly a že se na ní spí a basta, zatímco já se věčně převaluju, budím ji chrápáním, jen tak zbůhdarma na ní ležím u televize, drobím sušenky a ještě hůř - rozpatlávám čokoládu po jejích bílých šatech.
Hudrování mé ploché spoluspící přesahuje někdy všechny meze. Chová se jako stará panna. Tuhle mi už zase vyčetla pánskou návštěvu a přitom jsme si moje práva za ta léta už tolikrát vysvětlily! A stejně pořád žárlí a z trucu mě tlačí pod žebra. Stěžuje si, že ponocování už pro ní není, že se moc potím a že jí z toho rajtování bolí záda. Mám podezření, že to ona shazuje návštěvě na zem peřinu a proto se vedle mě muži nad ránem budí zimou.
Když se mnou nemluví, musím si ji udobřovat novými šaty. Prostě ji celou převlíknu, a jakkoliv se to zdá banální, tak není, protože je dost vybíravá. Žlutou nesnáší, prý v ní vypadá jako po žloutence, černá je moc pohřební, hnědá je barva nenáviděné čokolády, takže taky nepřichází v úvahu. Červená mou postel rozčiluje, modrá je moc studená, růžová pro malé holčičky....
Je to prostě primadona. Nejradši má bílou, a tak kupuju vlastně jen samá bílá prostěradla. A s přibývajícím věkem čím dál větší, protože se mi ta moje měkkoučká přítelkyně za ta léta nakynula do šířky o dobrého půl metru. Oblékám si ji tedy do bílé jako kyprou nevěstu a pokaždé slibuju, že už za pár let budu jenom její a nadosmrti věrná. "Pak se spolu zaregistrujeme, co říkáš?" Vždycky celá zjihne, roztaje jako sníh a je zase přítulná a hebká, jak jen nejvíc to jde.